Článek napsala Lenka Fuezy jako úvod k sedmému dílu pořadu "ProjecTor," který připravují členové PMI.CZ pro vzdělávací platformu RED BUTTON EDU.

------------------------------------------------

Žijeme v době hodnocení snad úplně všeho myslitelného. Od kvality výrobků na vědecké úrovni, prostřednictvím kvality surovin a zpracování, přes subjektivní hodnocení poskytnuté jednotlivci na sociálních sítích, v anketách či dotaznících. Dáváme lajky nebo smajlíky. Nebo také připravujeme a prezentujeme reporty pro projekty..., které potom prezentujeme... a za ně můžeme sbírat lajky…. Ale od koho vlastně? A za co? Víme vždycky za co jsme hodnoceni, proč jsme hodnoceni a jaká jsou očekávání? A pro koho to vlastně všechno děláme? Pro sebe? Nebo pro naše nadřízené? Nebo pro “fanoušky”? Pojďme se na to podívat.

Hodnocení a měřítka kvality dnes existují snad úplně na všechno. Měříme spokojenost s ubytováním, s leteckou společností, v restauraci nebo obecně s poskytnutými službami. Směr je v těchto případech od spotřebitele k poskytovali a velmi často se jedná o subjektivní vnímání ovlivněné nejen bezprostřední zkušeností respondenta, ale i jeho rodinným zázemím vzděláním, očekáváními a dalšími elementy. Takto poskytnutá zpětná vazba je často prezentována příslušným obchodníkem v podobě úrovně spokojenosti a kvality poskytovaných služeb. Jaké však máme jako spotřebitel záruky, jestliže chceme vybírat nabízené služby právě podle hodnocení, že hodnocení odpovídá skutečnosti? Publikuje poskytovatel vždy všechny recenze a tím poskytuje reálný obrázek spokojenosti, nebo by mohlo dojít i k situaci, kdy selektivně vybírá pouze ta ‚lepší‘ hodnocení aby přilákal další klienty a vylepšil tak svůj obrázek? Jsou všechna ta pozitivní hodnocení vždy vyhotovena reálnými konzumenty služeb z masa a kostí, nebo jsou hodnocení vylepšována pomocí botů, kteří ty recenze po zaplacení příslušného poplatku vyrobí a odešlou? Někdy jsem při čtení různých slovních komentářů opravdu na pochybách, kdo je autorem. Zda člověk nebo bot. Jakou váhu dáváme hodnocení zůstává na nás při výběru nabízené služby. Tady se já osobně spoléhám na selský rozum, fakta a informace posbírané i z dalších zdrojů. Nejlepší je podle mě stejně zkušenost z první ruky, tedy od někoho, koho osobně znám. Pro poskytovatele služeb je zpětná vazba darem od klienta a zároveň příležitost svoje služby zlepšit. Zdaleka ne všichni to tak vidí, a situace, kdy klient upozorní na nedostatky je ne vždy oceněna. Na druhou stranu, někdy jsou komentáře až zábavné – pro pobavení mohou sloužit různé ‚sebrané‘ komentáře od klientů cestovních kanceláří, ve stylu ‚jeli jsme na letní dovolenou a pršelo‘…

Specifickou formu hodnocení spokojenosti je to v pracovním prostředí. Jedná se o nastavování cílů, takzvaných KáPéÍček, nebo-li Key Performance Indicators. Hezky česky výkonnostních cílů. Ty mají různou formu, různé způsoby stanovení i vyhodnocování. Vždy by se mělo jednat o vzájemnou dohodu mezi zaměstnavatelem a pracovníkem, měly by mít písemnou podobu s jasně stanoveným očekáváním. Velmi dobrým způsobem stanovením cílů je využití principu SMART – tedy cíl nastavený tak aby byl specifický, měřitelný a realizovatelný v daném čase. Účelem nastavení cílů je mimo jiné motivovat pracovníka k plnění cílů jinou formou než pravidelným měsíčním platem. I když…..i krátkodobé cíle mohou v některých profesích být stanoveny na měsíční bázi a představovat ne zcela zanedbatelnou část měsíční odměny. Platí tedy, že očekávání může být nastavováno, na velmi krátké časové období jako třeba týden nebo měsíc, ale třeba i na celý rok.

Hodnotíme toho dnes opravdu mnoho, někdy subjektivně, jindy více či méně objektivně, tedy na základě faktů a čísel. Někdy v osobním životě, jindy v tom profesním. I naše děti jsou pod drobnohledem hodnocení už od předškolního věku, formou pochval, razítek a dalšího. V pozdějším věku skrz celý vzdělávací proces prostřednictvím vysvědčení a pak už začínají hodnotit sami jako respondenti v dotaznících nebo jsou sami hodnoceni svými šéfy.

A jak je to s projekty?

Obvykle je úspěšnost projektu prezentována formou reportů. V reálném životě projekťáka to znamená vyprodukovat report, často podle zvyklostí v dané firmě, ideálně s kontextem aby se projekt jevil jako ‚zelený‘, tedy běžící v čase, rozpočtu a v definovaném rozsahu. Po vyrobení reportu dojde k prezentaci na ‚steerku‘, nebo jiném obdobném fóru a pokračujeme dál jako by se nechumelilo, většinou bez reakce na prezentovaný obsah. Často jsem si položila otázku, jestli to vlastně někoho z těch lidiček kolem stolu zajímá. Proč vlastně reporty tvořím a věnuji jim čas a úsilí, když asi nikoho nezajímají a koho vlastně zajímá skutečný stav projektu? Pravděpodobnost, že se někdo začne o report a tím i celý projekt zajímat se zvyšuje s měnící se barvičkou na semaforu – jakmile se začne posouvat od zelené směrem ke žluté nebo nedej bože k červené, tak je oheň na střeše. I v tomto případě však může zůstat sporné, zda se jedná o skutečný zájem o úspěšnost projektu, nebo jen o dobře vypadající barvičky v celém portfoliu.

Jak hodnotíte kvalitu a úspěšnost projektů? Co znamená úspěšný projekt a jak to zjistíte? Jak to vidí projekťáci a jaké mají zkušenosti s projektovým reportingem? Na toto téma jsme si povídali s Martinem Hákem v 7.dílu ProjecTor:  Reporting, nejlepší přítel projekťáka!. 

---------------------------------------------

Pořad sledujte zdarma ve čtvrtek 9.9. 2021 v 16:00 po registraci na vzdělávací platformě Red Button EDU, nebo jako předplatitelé kdykoliv.

Tradiční online diskuze s hosty a tvůrci pořadu se můžete zůčastnit ve čtvrtek 16.6. v 17:00 - registrace, zde.

Těšíme se na Vás, 

Lenka Fuezy (host), Martin Hák (moderátor), Jan Skotnica (produkční)